Máchova cesta do neznáma

„Na zdraví, příteli!“ zvolal Mácha Tylovi přímo do ucha. „Žijem jen jednou!“ Oba do sebe kopli obsah pochybně vypadajících sklenic. „A co kdybysme se vsadili, chlape?“ pracně ze sebe vysoukal miláček národa. „Že nenapíšeš básničku… a… a…“ Tyl, omámen alkoholem, začal pomalu usínat.

Druhého dne se Mácha probouzel s obrovskou bolestí hlavy. Opatrně si skládal dohromady všechny vzpomínky ze včerejší noci. „Co to ten kluk chtěl?“ vzpomínal. „Básničku. No, já mu dám básničku! Tak ať je po jeho.“ Jako by zapomněl na kocovinu, vystřelil z domu, (pro jistotu) zamknul Lori a vydal se na cestu. Kam? Sám netušil. Vydal se do neznáma s úkolem najít inspiraci. Ale byl to Mácha… Dostal žízeň, kterou nutně potřeboval uhasit.

Hostinec toho dne praskal ve švech, a tak si Karlík přisednul k místním. „Jen se posaďte, mladíku,“ pobídl ho jeden z nich. „Člověk aby se teď bál i mezi svejma! To byste nevěřil, co se u nás stalo!“ Mácha toho dne vyslechnul krutý, ale přesto fascinující příběh o otcovraždě, která se ve vsi stala.

Rozloučil se, zaplatil, našel si pěkné místo blízko hradu Bezdězu a začal psát. Pohled na malebnou krajinu ho uchvátil a pod rukama mu začalo vznikat jeho nejkrásnější dílo.

„Tak jsem zpátky příteli,“ chlubil se Mácha. To ale ještě netušil, že Máj bude něco víc, než jen vyhraná sázka.

Viktorie Váňová, sexta